Na rozdíl od autobiografických vzpomínek přeživších jako Chil Rajchmana (Útěk z Treblinky) nebo Richarda Glazara (Treblinka, slovo jak z dětské říkanky) je Peroutkův román postaven na líčení příběhů lidí, kteří se octli za zdmi tábora. Román nelíčí hrůzy koncentračního tábora, ale barvitě nás seznamuje se životy lidí napříč všemi společenskými vrstvami a původu. Při svém vyprávění Peroutka používá sarkasmus a občas je i zábavný.
„Jeden z nejlepších českých románů.“
-- Václav Havel
„Člověče, ty jsi komunistický senátor Josef Roubal? Neříkej.“
Metař se díval bez porozumění.
„Umíte německy?“ ptal se úředník Novotného. Novotný přeložil metařovi, zda on není komunistický senátor Josef Roubal.
„Prokristapána, nejsem.“
„To jsem si hned myslel, že nejsi,“ řekl úředník. „Ty jsi nejobyčejnější díra do prdele. A nemůžeš být komunistický senátor Roubal, ten gauner mluví z moskevského rádia. Jste vy komunistický poslanec Karel Novotný?“
„Nejsem.“
„To jsem si myslel. Ten chlap mluví z rádia v Londýně.“
Oba úředníci se rozesmáli. To se povedlo, to je unikátní. Gestapo v Praze už zase něco zvoralo. Je tam něco shnilého v království dánském. Nejvyšší čas, aby jim přešli krásní dnové aranjuezští. I když je někdo u Gestapa, ještě může být vůl. V Berlíně by měli vědět, koho v Praze mají. Napíšeme do Berlína dopis. „A vy dva jděte pryč. Bude vám oznámeno, co s vámi bude.“